Fiat past

„Nekonečně nafukovatelná fiat měna je největším kouzelnickým trikem a nejtemnější zlou silou v dějinách.”

Fiat měna působí bezpečně. Působí stabilně a povědomě. Vyrůstáme s ní, vyděláváme ji, spoříme ji a platíme v ní daně. Je to měrná jednotka našich platů, substance, kterou pro nás uchovávají banky, médium, které používáme k nákupu všeho od potravin po nemovitosti. Je tak hluboce vetkána do struktury každodenního života, že většina lidí se nikdy nezastaví, aby zpochybnila její povahu, její původ nebo její nevyhnutelnou trajektorii. Ale pod povrchem normality je fiat měna tikající časovanou bombou. Podporuje krátkodobé myšlení, obohacuje již tak mocné a tiše okrádá průměrného člověka o jeho budoucnost. Je to důvod, proč se vše zdá dražší, proč mizí střední třída a proč musíme každý rok usilovněji pracovat, abychom zůstali na místě. Vítejte ve fiat pasti: vězení tak pohodlném, že si většina vězňů neuvědomuje, že jsou uvězněni.

Inflace je veřejnosti často prezentována jako malý, přijatelný náklad ekonomického růstu. Stabilní 2 % ročně, která „stimulují” ekonomiku. Ve skutečnosti je inflace skrytou daní pro každého, kdo drží hotovost nebo vydělává fixní mzdy. Je to zdanění bez zastoupení, vybírané bez diskuse, získané bez souhlasu a rozdělované s divokou nerovností. Abyste pochopili, jak inflace funguje na své nejzákladnější úrovni, zvažte myšlenkový experiment. Představte si malou ekonomiku, ve které jsou jen dvě věci: deset jablek a deset dolarů. Při rovnováze nabídky a poptávky je přirozená cena jednoho jablka jeden dolar. Nyní si představte, že orgán odpovědný za peněžní zásobu se rozhodne ji zdvojnásobit, vytiskne dalších deset dolarů, čímž se celková částka zvýší na dvacet. Počet jablek se nezměnil. Kvalita jablek se nezlepšila. Nic skutečného nebylo do ekonomiky přidáno. Ale nyní dvacet dolarů honí stejných deset jablek. Trh se vyrovná: jedno jablko nyní stojí dva dolary. Jablka se nestala cennějšími. Peníze se staly méně cennými. Kupní síla každého dolaru se snížila na polovinu. To je inflace v její nejčistší podobě: více peněz honí stejné množství zboží, což vede k vyšším cenám. Klíčovým poznatkem je, že nebylo vytvořeno žádné bohatství. Bylo pouze přerozděleno, od těch, kteří drželi původní dolary, k těm, kteří jako první obdrželi nově vytištěné.

Zde je to, co se ve školách neučí. Inflace nepostihuje každého stejně. Když jsou vytvořeny nové peníze, vstupují do ekonomiky specifickými kanály, prostřednictvím bank, korporací, vládních zakázek a trhů s aktivy. Lidé nejblíže zdroji z toho těží jako první, protože mohou nové peníze použít dříve, než se ceny přizpůsobí. Nakupují aktiva, investují na trzích a zajišťují si zisky, zatímco kupní síla každého dolaru je stále relativně nedotčena. Mezitím běžní lidé, ti, kteří žijí ze mzdy nebo pevných příjmů, pociťují inflaci později, poté, co ceny již vzrostly. Než se nové peníze dostanou k průměrnému pracovníkovi, trh již ceny přecenil. Náklady na bydlení, jídlo, zdravotní péči a vzdělání již vzrostly. Mzdy pracovníků nikoli. Tento jev, identifikovaný ekonomem osmnáctého století Richardem Cantillonem, vysvětluje, proč se bohatství soustřeďuje v rukou těch, kteří jsou nejblíže centrálním bankám a měnové politice. Není to konspirační teorie. Je to strukturální rys fungování fiat měny. Systém je navržen, ať už záměrně, nebo jako důsledek jeho architektury, tak, aby převáděl bohatství od zaměstnanců k držitelům aktiv, z periferie do centra, od mnoha k několika málo.

Fiat systémy jsou ze své podstaty založeny na dluhu. V fiat ekonomice jsou peníze dluhem. Když vlády utratí více, než vydělají, půjčují si. Když spotřebitelé chtějí více, než si mohou dovolit, půjčují si. Když se firmy chtějí rozšířit, půjčují si. Celý systém závisí na neustálém rozšiřování úvěrů. Centrální banky udržují tento stroj v chodu tím, že drží úrokové sazby uměle nízko, čímž je půjčování levné a spoření neatraktivní. Když se dluh stane příliš těžkým, tisknou více peněz, aby ho pokryly. To vedlo k největší dluhové bublině v lidské historii. V době psaní tohoto textu globální dluh přesahuje 300 bilionů dolarů, více než trojnásobek ročního ekonomického výkonu celé planety. Matematika je nevyhnutelná. Pokud úrokové sazby vzrostou, dluh se stane nesplatitelným. Pokud bude tisk peněz pokračovat, měna se stane bezcennou. Obě cesty vedou ke stejnému cíli: zúčtování. Systém není jen křehký, je uvězněn ve smrtící spirále, kterou si sám vytvořil, kde každá intervence vytváří podmínky, které si vyžadují další, větší intervenci. Každé kolo tisku dále znehodnocuje měnu, což vyžaduje další tisk k obsluze stejných dluhů, což měnu dále znehodnocuje. Neexistuje rovnováha. Existuje pouze zrychlení směrem k nevyhnutelnému.

Architektura této pasti nebyla historickou náhodou. Byla navržena tajně, malou skupinou mocných mužů, kteří přesně chápali, co vytvářejí. V listopadu 1910 nastoupilo šest nejvlivnějších osobností amerických financí do soukromého vlaku v Hobokenu, New Jersey, směřujícího na ostrov Jekyll u pobřeží Georgie. Cestovali pod falešnými jmény a skrývali svou identitu i před vlakovými zřízenci. Skupinu tvořili senátor Nelson Aldrich, předseda Národní měnové komise; Abraham Piatt Andrew, náměstek ministra financí; Paul Warburg, bankéř německého původu, který byl nejhlasitějším zastáncem reformy centrálního bankovnictví; Frank Vanderlip, prezident National City Bank of New York; Henry Davison, senior partner J.P. Morgan; a Charles Norton, prezident First National Bank.

Společně tito muži představovali nebo kontrolovali ohromující koncentraci národního kapitálu. Během přibližně deseti dnů tajných schůzek vypracovali plán toho, co se stalo Federálním rezervním systémem. Návrh, známý jako Aldrichův plán, stanovil rámec pro centralizovanou bankovní autoritu, která by mohla vydávat elastickou měnu, sloužit jako věřitel poslední instance a řídit peněžní zásobu s flexibilitou, kterou zlatý standard neumožňoval. Zákon o Federálním rezervním systému byl podepsán 23. prosince 1913, strategicky načasován, když většina kongresových zástupců byla již na dovolené. Zřídil centrální banku složenou z dvanácti regionálních rezervních bank koordinovaných prostřednictvím centrální rady ve Washingtonu, D.C., hybridní výtvor, částečně veřejný a částečně soukromý, s každodenními operacemi silně ovlivněnými právě těmi soukromými bankami, které měl zdánlivě regulovat. Vytvoření Federálního rezervního systému znamenalo novou éru v globálních financích. Vložilo moc vytvářet peníze, nejzásadnější moc v jakékoli společnosti, do rukou instituce, která funguje z velké části mimo demokratickou odpovědnost. Každý významný národ nakonec přijal stejný model: Bank of England, Evropská centrální banka, Bank of Japan, Reserve Bank of India, Centrální banka Brazílie. Názvy se liší, ale architektura je identická. Právě z těchto institucí pramení moderní fiat past a právě jejich tiskárny peněz financují války, záchranné balíčky a převody bohatství, které definují naši dobu.