Velká divergence

„Co se, k čertu, stalo v roce 1971?”

Čísla nelžou. Grafy nemají ideologické agendy. A když si rozložíte ekonomická data minulého století, vzorec je tak zřetelný, tak nezaměnitelný, že je k jeho ignorování zapotřebí úmyslná slepota. Něco se stalo na počátku 70. let, co zásadně změnilo trajektorii globální ekonomiky. Data jsou nejostřejší ve Spojených státech, kde role dolaru jako rezervní měny ho umístila do epicentra, ale šoková vlna zasáhla každý národ na Zemi. Každá důležitá metrika, mzdy, nerovnost, úspory, dluh, životní náklady, vypráví stejný příběh s drtivou jasností.

Před rokem 1971 se produktivita práce a odměňování pohybovaly v souladu. Jak se pracovníci stávali efektivnějšími díky lepším nástrojům, lepšímu školení a lepším procesům, jejich mzdy proporcionálně rostly. Nebyla to charita, byl to přirozený výsledek měnového systému, který, byť nedokonale, odrážel skutečnou tvorbu hodnoty. Pracovník, který vyprodukoval více, vydělal více. Rostoucí příliv zvedal všechny lodě.

Po roce 1971 se linie rozešly s dechberoucí rychlostí. Produktivita nadále stoupala, poháněna neúprosným pokrokem technologie. Ale mzdy stagnovaly. Zisky z veškeré té zvýšené efektivity, ze všech těch dodatečných hodin lidského úsilí převedených do větší produkce, nezískali pracovníci, kteří je vyprodukovali, ale ti, kdo drželi finanční aktiva. Nově natištěné peníze proudily nahoru, nafukovaly ceny akcií a nemovitostí, zatímco pracovníci, kteří skutečně vytvářeli bohatství, byli placeni měnou, která každý rok kupovala méně.

Data o příjmové nerovnosti vyprávějí drsný příběh. Spojené státy nabízejí nejjasnější ilustraci, protože jejich data jsou nejpodrobnější, ale vzorec se opakoval v celém průmyslovém světě. Po Velké hospodářské krizi se stalo něco pozoruhodného: koncentrace příjmů mezi ultra-bohatými klesla. Střední třída se rozšířila. Podíl národního důchodu plynoucího k dolním 90 % neustále rostl, desetiletí za desetiletím. Společnosti se stávaly, v ekonomickém smyslu, spravedlivějšími. Ne přerozdělováním, ale široce sdíleným růstem.

Pak přišel rok 1971 a trend se obrátil s téměř chirurgickou přesností. Podíl horního 1 % na národním důchodu začal stoupat, zatímco podíl dolních 90 % začal klesat. Nejlépe vydělávající, ti v 95. percentilu, nadále viděli růst svých příjmů. Ale mediánově a níže vydělávající viděli, jak se jejich reálný příjmový růst zastavil. Tvrdá práce se stala méně cenná. Loajalita k zaměstnavateli se stala ekonomicky iracionální. Společenská smlouva, která držela střední třídu pohromadě všude, od Detroitu po Düsseldorf, tvrdě pracujte, moudře spořte a budete prosperovat, byla tiše zrušena.

Korozivní účinky znehodnocení měny se nerozkládají náhodně. Nejvíce dopadají na ty, kteří jsou již nejzranitelnější, a prohlubují stávající sociální trhliny podél rasových a genderových linií. Vezměte v úvahu údaje o rasové příjmové nerovnosti ve Spojených státech, kde jsou důkazy nejobsáhleji zdokumentovány. Od konce druhé světové války až do počátku 70. let se rozdíl mezi průměrnými příjmy černochů a bělochů zmenšoval. Byl zaznamenán skutečný pokrok, ne dostatečně rychlý, ne dostatečně plynulý, ale nezaměnitelný. Poté, kolem roku 1971, se tento pokrok zastavil. Konvergence se zastavila. Mezera, která se po desetiletí zmenšovala, jednoduše zamrzla na místě a od té doby zůstala tvrdohlavě odolná vůči všem politickým intervencím.

Podobná dynamika se projevila všude tam, kde existovala ekonomická marginalizace: domorodé populace v Austrálii, imigrantské komunity v Evropě, nižší kasty v Indii. Znehodnocení nerovnost nevytváří, ale zamrazuje ji na místě.

Genderový rozměr vypráví paralelní příběh. Před rokem 1971 mohl jediný příjem uživit rodinu. Otec nebo matka mohli pracovat, zatímco druhý rodič zůstal doma, aby vychovával děti, spravoval domácnost a byl oporou komunity. Po roce 1971, kdy reálné mzdy stagnovaly a životní náklady stoupaly, se toto uspořádání stalo pro většinu rodin ekonomicky nemožným. Ženy nebyly pouze „osvobozeny” do pracovního procesu, byly ekonomicky odvedeny. Domácnost se dvěma příjmy se stala nutností, nikoli volbou. Od Spojených států po Spojené království, od Japonska po Brazílii se národy téměř přes noc staly ekonomikami se dvěma příjmy a důsledky pro rodinný život, výchovu dětí a sociální soudržnost byly hluboké.

Rostoucí životní náklady od roku 1971 nejsou mírným svahem. Je to zeď. Vezměte v úvahu jeden údaj, který vystihuje absurditu: plechovka rajčatové polévky Campbell's. Téměř sto let, přes dvě světové války, globální depresi a nespočet recesí, zůstala cena plechovky polévky Campbell's pozoruhodně stabilní kolem deseti centů. Poté, počínaje počátkem 70. let, cena začala stoupat. Dnes stojí stejná plechovka více než dolar. Polévka se nezlepšila. Receptura se nezměnila. Plechovka má stejnou velikost. Změnily se peníze.

Každá země má svou vlastní verzi tohoto příběhu: britský pint mléka, německý bochník chleba, brazilské kilo rýže. Produkt zůstává stejný; cena stoupá, protože měřítko se stále zmenšuje.

Bydlení vypráví stejný příběh, ale s mnohem ničivějšími lidskými důsledky. Před rokem 1971 si mladý pracovník v téměř jakémkoli průmyslovém národě mohl několik let šetřit a koupit si dům. Mediánová cena domu byla zhruba dvojnásobkem až trojnásobkem mediánového příjmu domácnosti. Dnes se tento poměr natáhl na osminásobek, desetinásobek nebo dokonce patnáctinásobek ve městech od New Yorku po Londýn, Sydney po Vancouver, Auckland po Mnichov. Celá generace byla cenově vytlačena z vlastnictví domů. Ne proto, že by byli línější nebo méně talentovaní než jejich rodiče, ale proto, že měny, ve kterých jsou jejich mzdy denominovány, byly systematicky znehodnocovány, zatímco aktiva, která potřebují koupit, byla systematicky nafukována.

Ropa, potraviny, vzdělání, zdravotnictví, náklady na každou základní potřebu sledují stejnou trajektorii. Index spotřebitelských cen, který měří celkové náklady na zboží a služby, od roku 1971 neúprosně roste, a to způsobem, který nelze vysvětlit pouze základními principy nabídky a poptávky. Společným jmenovatelem napříč všemi těmito sektory není chamtivost, globalizace ani technologie. Jsou to peníze. Když do ekonomiky nalijete biliony nově vytvořených měnových jednotek, ať už jsou to dolary, eura, libry nebo jeny, ceny musí stoupnout. Toto není teorie. Je to aritmetika.